Do parajezdectví patří tyto disciplíny: paradrezura, paravoltiž, parawestern, paravozatajství, paraparkur, hry Special Olympics. Jezdí se na úrovni rekreační a závodní. Odlišností od ne „para" soutěží je, že kůň je speciálně vybraný a trénovaný, aby byla zajištěna co největší bezpečnost pro jezdce. Trenéři mají navíc znalost o zdravotním stavu svých jezdců a tomu přizpůsobení tréninku. Aby jezdec dosáhl svých cílů, je potřeba několik vyškolených pomocníků, většinou dobrovolníků. Některé soutěže mají upravená pravidla, ale v některých disciplínách závodí soutěžící s a bez zdravotního znevýhodnění na stejné úrovni. Samozřejmostí je dodržování maximálních bezpečnostních opatření a pravidla, že případné riziko nikdy nesmí převýšit možný přínos.

Parajezdectví bylo původně součástí Mezinárodní paralympijské jezdecké asociace (IPEC), ale od roku 2006 se přesunulo pod FEI (Fédération Equestre Internationale) jako jeho 8. disciplína pod názvem „Para-Equestrian". Oficiálně jsou zde zařazeny paradrezura a paravozatajství.

Paradrezura je součástí paralympijských her již od roku 1996, podívejte se na video - http://www.youtube.com/watch?v=wWh-lM1opkE. Všeobecná pravidla a regulace vztahující se na závody a jejich organizaci jsou stejná jako pro ostatní disciplíny. Speciální pravidla pro organizování parajezdeckých závodů jsou v platnosti od 1. ledna 2006. Více se můžete dozvědět na http://www.fei.org/Disciplines/Para-Equestrian/Pages/Default.aspx.

Paraparkur (angl. Para Show Jumping), velmi podporovaný sport ve Francii, kde pořádají každoročně FEI CCI Světový pohár ve skocích v Bordeaux. Závodů se zúčastňují mimo jiné jezdci se zrakovým postižením a s amputacemi. Jezdci se zrakovým postižením jezdí v páru - nevidomý jezdec následuje zdravého. Parajezdci jsou klasifikováni podle stupně handicapu a rozděleni do skupin, ve kterých soutěží. Všeobecná pravidla se řídí podle FEI. Do budoucnosti se plánuje zařazení paraparkuru do paralympijských her. Podívejte se na video, ve kterém budete obdivovat neskutečnou odvahu a schopnosti těchto jezdců - http://www.youtube.com/watch?v=f8xQFeFaI38. V Čechách se tento parajezdecký sport zatím neprovozuje.

Paravozatajství (angl. Para-Equestrian Driving) nabízí osobám se zdravotním znevýhodněním další alternativu k ježdění na koni a otevření světa koní těm, kteří nemohou jezdit pro svoji nadváhu, špatnou rovnováhu, vysokou únavnost, strachu z výšek, neschopnost sedět obkročmo, atd. Paravozatajství má podobný účinek na zdravotní stav člověka jako jízda na koni - zvýšení sebedůvěry, zlepšení rovnováhy, koordinace a kontroly postury a zlepšení sociálních schopností. Pro určité zdravotní problémy je paravozatajství dokonce vhodnější. Od roku 1998 se koná pravidelně Mistrovství světa v paravozatajství, kterého se zúčastňují závodníci z více jak 15 zemí světa. Bohužel to není ještě dostatečně vysoký počet, aby se tento parasport mohl zařadit mezi paralympijské jezdecké disciplíny. Třídenní závody se konají ve fázích - drezura, cross-country maratón s překážkami a jízda zručnosti mezi kužely na čas. Klasifikace handicapu závodníků je ve dvou kategoriích CD I (odpovídá s určitými výjimkami skupinám Ia, Ib jako u paradrezury) a CD II (prakticky odpovídá s určitými výjimkami II, III). Podle pravidel jede vždy s paravozatajcem zdravý doprovod, který však nesmí zasahovat do vedení koně. V České republice se paravozatajství věnuje pouze jedno centrum přibližně 10 let. Paravozatajci jsou dospělí s čistě mentálním postižením. Zúčastňují se vozatajských soutěží v rámci veřejných tréninků (v roce 2007 měli 6 výjezdů), kde mají za soupeře zdravé vozataje.

Special Olympics je mezinárodní nezisková organizace, jejímž posláním je pořádání sportovních aktivit a soutěží pro děti a dospělé se zdravotním znevýhodněním s cílem jejich integrace jako fyzicky zdatných, produktivních a respektovaných členů společnosti. Závody se pořádají se pravidelně od roku 1983 (Louisiana, USA). Od roku 2003 se každé dva roky pořádají Speciální olympijské světové hry. Jezdectví je jednou ze 30 sportovních disciplín a v roce 2005 bylo registrováno 16 914 jezdců ze 160 zemí. Jezdci, kteří soutěží v Special Olympics se učí jízdě na koni, rozvíjejí své sportovní schopnosti, získávají sebejistotu v řízení a kontrole koně. Hry obsahují tyto disciplíny: drezura, skokové soutěže (Prix Caprilli), jednoduché ovládání koně pod sedlem, anglický a westernový jezdecký styl, jízda zručnosti, jízda na vedeném koni na uzdečce, Gymkhána (jízda mezi tyčemi, barely, dostihy s opsáním vzoru „8", týmové soutěže), jízda dvojic a čtveřic a sdružená týmová soutěž. Jezdci jsou rozděleni do kategorií podle fyzických schopností a podle hloubky mentální retardace - schopnosti porozumět složitějším figurám a úkolům. Podívejte se na video http://www.youtube.com/watch?v=_ybwySj1Yzc.

Parawestern je sport umožňující jezdcům se zdravotním znevýhodněním soutěžit na koních ve westernovém stylu. V USA je to velmi podporovaný sport v rámci AQHA (American Quarter Horse Association). Pod názvem „AQHA Equestrians with Disabilities Competition“ se organizuje velký počet závodů.
Myšlenka vytvořit westernovou alternativu tohoto odvětví hiporehabilitace v Čechách se poprvé zrodila v občanském sdružení Šemík v Řícmanicích. Klienti, docházející na AVK (aktivity s využitím koní) a schopní více méně samostatně zvládnout koně, mají stále větší zájem si vyzkoušet jízdu ve westernovém sedle. V něm se většina zejména začínajících jezdců cítí bezpečněji a pohodlněji než v klasickém školním anglickém sedle.

Existuje mnoho typů těchto sedel, které jsou uzpůsobeny na jednotlivé disciplíny. Pro potřeby parawesternu jsou nejvhodnější reiningová sedla, kde má jezdec dobrý kontakt s koněm sedem a holení, a sedla all-aroundová, která jsou určena pro přiježděnostní disciplíny. Tato sedla mají širší posedlí, na přední rozsoše je takzvaná „hruška", které se klienti mohou kdykoliv přichytit, zadní rozsocha je vyšší, avšak není určena pro oporu zad při jízdě. Třmeny jsou zavěšeny místo třmenových řemenů v kožených fenderech, které drží třmen i s nohou jezdce ve správné a stabilní poloze.

Koně připravovaní pro westernové disciplíny jsou naučeni na odlišné pobídky než v klasickém ježdění. Většina těchto pobídek je pro jezdce se zdravotním znevýhodněním snáze pochopitelná a lépe proveditelná. Pokud je kůň dobře přiježděný, tak na lehký dotek holeně ochotně ustoupí od tlaku, na zasednutí plynule zastaví a na stisk obou holení se rozejde, nebo přejde do rychlejšího chodu.

Po westernových koních, zvláště po koních soutěžících v disciplíně western pleasure, jsou požadovány odlišné chody, než jsou chody koní v anglickém ježdění. Krok zvaný „walk" by měl být pravidelný a uvolněný. Kůň by měl jít přirozeně a neměl by spěchat. Klus zvaný „jog" je dvoudobý diagonální chod. Na rozdíl od klasického klusu, tzv. „trot", při kterém se většinou vysedá (lehký klus), by měl kůň jít až extrémně pomalým tempem (někdy je i pomalejší než krok), avšak zachovat si při tom pružnost hřbetu, podsazení zádě a pravidelnost chodu. Westernový cval, tzv. „lope", je opět velmi pomalý a vznos koně je minimální. Kůň musí být ochotný takto cválat sám od sebe, aniž by ho jezdec k tomu nutil. V disciplíně western pleasure by měli jezdci i koně vzbuzovat pro laika dojem, že právě usínají. Ovšem cval musí zůstat čistý a třídobý. Ve všech chodech jezdec sedí v pracovním sedu, plnou vahou v sedle, což díky pomalým a plynulým chodům koně nedělá klientům problémy ani v rychlejších chodech než je krok. Jezdec tak zůstane klidný, uvolněný a může dávat pomůcky holení, sedem i rukou, protože zůstane v rovnováze a nebude mít potřebu se koně přidržovat.

Pravidla parawesternu
Pravidla tohoto sportu se stále tvoří se získáváním nových poznatků. Základem jsou pravidla western riding clubu, který je zastřešující organizací westernového sportu v České republice. Úpravu těchto pravidel umožnila spolupráce se Slovenskem, kde se parawestern jezdí už delší dobu. Jezdci nejsou rozděleni do tříd podle WRC (mládež, amatér, open,...), ani podle jejich handicapu, ale startují všichni společně s individuálním hodnocením jednotlivců.

V téměř všech westernových disciplínách je předepsáno uždění snaffle bit (stíhlové udidlo) s podbradním řemínkem nebo hackamore a obouruční vedení pro koně do stáří pěti let včetně, ale šestiletí a starší smí startovat pouze na uždění bit (pákové udidlo) s podbradním řetízkem a musí být vedeni jednoručně. Pro jezdce se zdravotním znevýhodněním by ovšem vedení jednou rukou bylo obtížné a pákové udidlo je pro tyto potřeby zcela nevhodné. Proto v parawesternu není předepsáno uždění ani vedení koně, ale většinou se používá snaffle bit a obouruční vedení. Jezdci, kteří nemohou, nebo mají omezenou pohyblivost jedné ruky, mohou vést koně jednou rukou na kroužkovém udidle. Držení otěží může být libovolným způsobem, který nezpůsobuje koni bolest. Westernové sedlo musí být dobře padnoucí, čisté, bez zbytečných řemínků či pásků. Zadní podbřišník není nutností, protože pro parawesternové disciplíny není potřeba. Jezdec nesmí být k sedlu nijak upevňován, či vázán.

Parajezdec musí mít dobře padnoucí, čistý westernový oděv. To jsou nejlépe džíny, na kterých mohou být dlouhé chapsy, a košile nebo blůza s dlouhým rukávem. Klobouk je nahrazen dobře padnoucí jezdeckou přilbou. Obuv by měla být vysoká, pevná a kožená. Ostruhy mohou používat pouze zkušení jezdci s klidnou nohou, ale většina koní reaguje pouze na lehký dotek holení.

Parajezdci koně ovládají pomůckami sedem, holení, otěží i hlasem. Koně lze ovládat i bez pomocí otěží, tzn. pouze holení a hlasem, nebo bez pomocí holení. V tomto případě je možno použít bičík, který je normálně ve westernovém sportu zakázaný.

Disciplíny parawesternového sportu
Jezdci se zdravotním znevýhodněním často rádi soutěží a je to pro ně i výborná motivace. Tuto možnost mají například na neoficiálních závodech, tzv. JUJU soutěžích (jen úplně jednoduché úlohy). Tyto soutěže jsou přístupné jak pro zdravé, tak i pro jezdce se zdravotním znevýhodněním. Klienti jsou většinou ve známém prostředí i ve známém kolektivu a mají možnost změřit síly s ostatními jezdci. Zatím nejsou určeny třídy podle stupně handicapu, ale každý jede úlohu podle svých možností. Někteří jedou samostatně, pouze pod odborným dohledem, který je uvnitř kolbiště. Jiným může trenér napovídat hlasem, některým je kůň veden nebo pouze jištěn na vodítku nebo je zde možnost předjezdce na koni. Tyto soutěže zatím měly vždy veliký úspěch a sešlo se na nich mnoho jezdců s různými zdravotními porblémy. Navíc soupeření s ostatními jezdci klienty motivuje k větší snaze, soustředěnosti a v neposlední ředě i k zodpovědnosti ke svému koni.

Paradrezura umožňuje jezdcům se zdravotním znevýhodněním soutěžit v jezdeckém sportu na vysoké úrovni vedle zdravých jezdců. Je to upravená klasická drezura, hodnocená podle stejných pravidel, s výjimkou, že parajezdci mají možnost použít kompenzační pomůcky, které jsou přesně dané jejich zdravotním handicapem.
Mezinárodní klasifikátor (fyzioterapeut nebo lékař s osvědčením FEI Para-Equestrian) parajezdce ohodnotí a zařadí do jedné z pěti kategorií, podle které je zvolena náročnost drezurní úlohy s cílem mu umožnit optimální úspěch a fair play. Kategorie a kompenzační pomůcky jsou zapsány v mezinárodní klasifikační kartě, kterou vydává FEI (La Féderation Equestre Internationale).

První paradrezurní závody se začaly pořádat v Anglii a Skandinávii v 70. letech minulého století. První mistrovství světa se konalo ve Švédsku v roce 1987 (8 soutěžících zemí). Druhé se odehrálo v Dánsku v roce 1991, kde byla založena IPEC (The International Paralympic Equestrian Committee). V roce 1996 (Atlanta, USA) se paradrezura stala součástí paralympijských her. IPEC se v roce 2006 připojila k FEI pod názvem Para-Equestrian jako jeho 8. disciplína. Velkým dosaženým úspěchem je, že tato disciplína bude poprvé v historii jezdectví začleněna do Alltech FEI Světových jezdeckých her, pořádaných v Kentucky v roce 2010.

Určitě se stojí zmínit o Lis Hartelové, která v letech 1952 a 1956 vyhrála olympijské stříbro, přestože byla od kolen dolů ochrnutá kvůli poliomyelitidě. V současnosti je velmi úspěšným parajezdcem Lee Pearson, který na paralympijských hrách v Sydney, Aténách i Pekingu vyhrál všechny zlaté medaile.

V Čechách se historie paradrezury začíná psát v roce 1997, kdy se v Třebíči konaly první paradrezurní závody. Od roku 1999 se pořádají každý podzim mezinárodní závody v paradrezuře současně s mistrovstvím ČR. Od 1. ledna 2007 se parajezdectví stalo další plně integrovanou disciplínou do ČJF (Česká jezdecká federace) a má po jednom zástupci v komisi drezury. Všichni soutěžící na paradrezurních závodech jsou členy ČJF prostřednictvím registrovaných subjektů a jsou držiteli mezinárodní klasifikační karty.

Další možností pro parajezdce je absolvování ZZVJ bez skokové zkoušky a získání jezdecké licence (pouze pro disciplínu drezura s označením kompenzačních pomůcek) a s ní se účastnit drezurních závodů pro zdravé.

Všichni rozhodčí na paradrezurních závodech jsou registrovanými rozhodčími ČJF, ale mohou rozšířit kvalifikaci pro parajezdecké závody v rámci mezinárodního semináře. Všichni koně, účastnící se paradrezurních závodů, musí být řádně registrováni v databázi ČJF a smí se účastnit soutěží po dosažení věku 5 let. Kalendář těchto závodů je od roku 2006 součástí kalendáře ČJF. Soutěže se řídí mezinárodními paradrezurními pravidly vydanými FEI a jsou k dispozici v originále na webových stránkách FEI. V češtině je možné je získat na ČJF.

Paravoltiž

Mnoho jedinců se zdravotním znevýhodněním/speciálními potřebami je izolováno od svých vrstevníků. To vede k obtížím a vytvoření zvyků, které nastalou životní situaci ještě zhoršují. Setkání se skupinou lidí stejného zájmu a příležitost spolupracovat na dosažení společného cíle jsou základem sebeuvědomění, sebevyjádření a seberealizace. To vše nabízí paravoltiž.
Navíc nesmíme zapomenout na blahodárný účinek pohybu koně na jezdce, který bezkonkurenčně umožňuje zlepšení fyzických schopností, rovnováhy, koordinace, rytmického cítění, prostorové orientace, pohyblivosti a následně sebedůvěry.

Paravoltiž je disciplínou parajezdectví, ale vychází z pedagogicko-psychologických aktivit s pomocí koní. Jedinec se zdravotním znevýhodněním (paravoltižér) vykonává pod odborným vedením na nesedlaném koni gymnastické cviky, a to buď samostatně, nebo ve dvojici. Kůň je veden lonžérem na lonži ve voltižním kruhu. Tato disciplína je v základech shodná s voltiží (sportovní disciplína nazývaná gymnastika na koni), je však přizpůsobená osobám se zdravotním znevýhodněním. Tato náročná aktivita na fyzickou kondici je určená jedincům:

s poruchami chování (hyperaktivita, vzdorovité a agresívní chování aj.)
se specifickými vývojovými poruchami učení (dyslexie, dystrografie, dyskalkulie aj.)
s psychiatrickými poruchami (maniodepresivita, bulimie aj.)
s tělesným postižením (skoliózy, vadné držení těla)
s mentální retardací
s dětskou mozkovou obrnou
se smyslovými vadami (zrakové, sluchové postižení)
Hlavním cílem je rozvíjení a zdokonalování pohybových schopností osob se zdravotním znevýhodněním v rámci jejich možností. Dále zlepšování psychické kondice, schopnosti spolupráce s dalšími členy týmu, podporování samostatnosti, tvořivosti a zvyšování sebevědomí. Dosažením výše vyjmenovaných cílů se také zlepší jejich integrace do společnosti. Cvičení by mělo vždy vést k pocitům uspokojení, radosti z dosažených výsledků a motivovat k dalšímu zlepšování.

Paravoltiž je týmovou prací vyškolených odborníků a jako ostatní disciplíny hiporehabilitace je prováděna na doporučení odborného lékaře (pediatr, neurolog, psycholog nebo psychiatr). Tým tvoří cvičitel koní pro hiporehabilitaci (ručí za kvalitu a výcvik koní), dále lonžér, trenér/ terapeut/instruktor, rehabilitační lékař i speciální pedagog a samozřejmě kůň.

Paravoltiž v České republice se začala rozvíjet v Olomouckém kraji v roce 1994, kde fyzioterapeuti zařazovali do jednotek hipoterapie gymnastické cviky klientům, u kterých hipoterapie již dosáhla maximálního účinku, a kteří chtěli pokračovat s ježděním na koni. Cvičenci začali postupně ukazovat svoje voltižní dovednosti na exhibicích v rámci voltižních závodů. V roce 1998 vznikla sekce paravoltiže pod Českou hiporehabilitační společností (ČHS). První oficiální soutěže se konaly téhož roku pod záštitou ČHS a za spolupráce ČJF (Česká jezdecké federace) - celkem 8 závodů včetně mistrovství ČR. Účastnilo se jich celkem 22 cvičenců ze tří středisek. Nyní se pořádá 8-10 závodů ročně včetně MČR s účastí 40 až 60 cvičenců. Cvičenci paravoltiže vystoupili v exhibici na světovém mistrovství Voltiž 2008. Dále se pravidelně zúčastňují divadelních vystoupení Duše v pohybu, kde předvádějí výsledky své práce z výukových hodin psychobaletu a paravoltiže. V roce 2009 předvedli ukázku paravoltiže a psychobaletu také na 88. Svatováclavské ceně před plnými tribunami na závodišti Velká Chuchle.

Paravoltižní soutěže se řídí národními paravoltižními pravidly z roku 1999. Jsou to upravená pravidla voltiže ČJF, přizpůsobená pro paravoltižéry a jsou k dispozici na webu ČHS. Od roku 2007 je paravoltiž uznanou parajezdeckou disciplínou pod ČJF. Pořádají se dva typy závodů - samostatné, nebo integrační v rámci voltižních soutěží. Vždy první závody v sezóně začínají na trenažéru, ostatní soutěže jsou na koni. Každý rok je vyhlášena soutěž o "Pohár ČHS", Moravský přebor a MČR v paravoltiži. Rozpis závodů na nový kalendářní rok schvaluje vedoucí paravoltiže ČHS a spolu s rozpisem MČR dává na vědomí ČJF. Soutěže probíhají v kategoriích jednotlivců, dvojic nebo skupin a skládají se vždy ze dvou částí - z povinné sestavy a volné sestavy. Stejně jako u paradrezury se cvičenci dělí do skupin podle stupně postižení - lehký (LH) a těžký (TH) zdravotní handicap.

Paravoltižní kůň
je jeden z předpokladů kvalitní paravoltiže a jeho výběr závisí na mnoha faktorech. Voltižní kůň by měl být klidné, trpělivé a vyrovnané povahy, a to nejen během cvičení, ale i ve stáji. Při jeho výběru je také nutno zjistit, zda není lechtivý, protože při cvičení na koni se paravoltižéři dotýkají téměř všech části koně v oblasti hřbetu. Z hlediska bezpečnosti jsou proto lechtiví, nervózní, lekaví, kousající a kopající koně z této disciplíny vyloučeni. Kromě charakteru koně je také důležitý jeho zdravotní stav a mechanika pohybu. Přednost mají koně s pružným hřbetem a měkkým uvolněným vyrovnaným chodem, což do jisté míry závisí na stavbě těla. Kůň by měl být dobře osvalený, v hřbetu kulatý, s dobře nasazeným masitým krkem a širokou pevně svázanou zádí. Pro paravoltižní ježdění je velmi důležité, aby kůň byl v dobré psychické a fyzické kondici, proto dodržování pravidelného denního režimu s dostatkem času pro odpočinek, vyjížďky do terénu, pobyt ve výběhu a na pastvinách je nezbytnost.

Výstroj koně pro paravoltiž
je shodná s výstrojí pro voltiž. Uzdečka bez nánosníku - lonžovací ohlávka s obnoskem - dvě vyvazovací otěže s gumovými kroužky - voltižní pás se dvěma pevnými madly a dvěma postraními kličkami s podložkou - zádová poduška - lonž - lonžovací bič.

Práce na kruhu
Při paravoltižním cvičení se pracuje s koněm na voltižním kruhu, jehož průměr je 15 - 20 m. Během cvičení obíhá kůň na lonži okolo lonžéra, který stojí přesně ve středu voltižního kruhu vždy čelem ke koni. Přímý kontakt mezi ním a koněm zajišťuje dlouhá napnutá lonž. Povrch voltižního kruhu má být měkký, nejlépe písek nebo piliny. Trávník je nevhodný, protože chůze koně po trávníku je nepravidelná a mnohdy nejistá. Po koni se vyžaduje, aby uměl chodit pravidelně a vyrovnaně s vyklenutým hřbetem, vztyčeným krkem a skloněnou hlavou, k čemuž mu napomáhají vyvazovací otěže. Kůň se nesmí během chůze zastavovat, měnit směr nebo vytáčet hlavu ven z voltižního kruhu. K nevýhodám práci na kruhu patří jednostranné zatěžování vnitřních končetin a trvalé ohnutí koně, proto by kůň na kruhu neměl cválat déle než 25-30 min. a směr, kterým během tréninku chodí, by se měl střídat. Na závodech chodí kůň pouze na levou ruku.

Tréninková část
Dříve, než jedinec začne s vlastním paravoltižním ježděním, musí být splněno několik podmínek. Jednou je seznámení se s pracovním prostředím, členy týmu a voltižním koněm. Ke koni by paravoltižéři měli získat kladný vztah a důvěru. Proto od počátku jsou vedeni k péči o něj - učí se koně vyčistit, nauzdit a přichystat na voltižní ježdění. Jsou také zapojeni do krmení koní, úklidu boxů, čištění postrojů atd. Tyto aktivity mají význam zejména při prohlubování vztahu mezi koněm a cvičencem. Nejdůležitější je především taktilní kontakt - mazlení, hlazení, česání - aby byla co nejvíce stimulována senzitivní složka.

Tzv. tréninková přípravná fáze předchází vlastní paravoltižní ježdění. Cílem je zpevnění a posílení svalových skupin. Pro paravoltiž je totiž nezbytně nutné mít dobře zpevněné svalstvo a rozvinutou skokovou sílu potřebnou pro naskočení na koně, čehož lze do jisté míry dosáhnout gymnastickou průpravou a cvičením na tělocvičném nářadí. Poslední dobou je do tréninku zařazen i psychobalet (spojení základní baletní průpravy s psychoterapeutickými technikami) a přes zimní období plávání, rehabilitační cvičení, rozvíjení rytmiky, atd.

Barel nebo-li paravoltižní trenažér je jedno z nejdůležitějších nářadí pro paravoltiž. Na barelu lze vedle skokových cviků nacvičovat prakticky všechny cviky povinné i volné sestavy, protože barel svými rozměry přibližně odpovídá rozměrům hřbetu koně a má stejně jako voltižní kůň madla s koženými smyčkami. Na pevně stojícím nářadí se cvičenci naučí získat větší jistotu a odvahu a zbavit se případného strachu z výšky. Důležité je při cvičení na barelu to, že cvičenec se naučí cvik, který pak na koni cvičí s jistotou a patřičnou jemností (je to ohleduplné ke koni). Cvičení na nářadí se nezařazuje pouze do přípravné fáze paravoltiže, ale obvykle se během sezóny střídá paravoltižní ježdění s cvičením v tělocvičně.