Konference Budapešť 2024

Prezentace Jindřišky Vladykové na úvod:

Obsah:

• Články od účastnic konference
• Fotogalerie
• České přednášky a postery
• Literatura
• Vzdělávání
• Pozvánka na 17. konferenci do Soulu, Jižní Korea
• Vybavení
• Hiporehabilitační střediska a organizace
• Další přednášky

MUDr. Jana Kulichová

Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o pár dojmů z konference. 

Iniciátorkou a dobrou duší akce byla paní Dr Jill Carey, z Festina Lente, hipoterapeutického sdružení,  které se zabývá především  aktivitami s koňmi u dětí a dospělých s poruchami učení a chování (Equine Assisted Learning (EAL) Programme).  Centrum se nachází v Bray ve stare viktoriánské zahradě Old Connaught House 20km od Dublinu.  Zařízení je vybaveno jak krytou  tak venkovní jízdárnou, stájemi a jezdeckou trasou procházející přímo zahradou.

V tomto centru se také konal před kongresový Workshop, který byl pojatý poměrně netradičně s aktivním zapojením účastníků. Přiznávám se, že ačkoliv jsme se zúčastnila již 6-ti kongresů, tento přístup byl pro mě zcela nový. Jeho autorkou byla právě paní Jill Carey, která nezapře svoji profesy psycholožky. Ačkoliv mám pocit, že jsem se zas tak moc workshopem profesionálně neobohatila, rozhodně jsem prožila příjemný den ve Festina Lente. Ve skupinkách  jsme si vyzkoušely voltiž, vyslechly přednášku o rehabilitaci koně a posléze pozorovaly a trénovaly interaktivní chování s koněm, vše v krásném prostřední zvedajících se zelených pahorků v Bray za  slunečného počasí. Je samozřejmě otázka, zdali zvolený přístup byl optimální, musíme ale brát v úvahu, že jinak se tyto informace jeví z úhlu 30 let zkušeností a jinak pro začátečníky, přičemž naše skupinky byly tak asi půl napůl sestavené ze „starých bardů“ a „nováčků“.

Ostatně do Festina Lente jsme se podívali ještě jednou, a to v rámci představení Šípkové Růženky (Snow White) pro účastníky kongresu, které vtipně na motivy známé pohádky propojilo jak zvířecí, tak lidské herce, a to s i bez handicapů v obou skupinách, avšak vždy v báječné harmonii plné  humoru.

Vlastní kongres se konal v prostorách Royal Dublin Society a přilehlém areálu. V úvodním ceremoniálu nemohla chybět přehlídka různých domácích plemen koní, včetně proslulých Conemmarských koní. V průběhu kongresu nás přišla pozdravit i britská princezna Anna. Zdá se, že ačkoliv mnoho  věcí v historii a i v současnosti odlišný pohled  na Brexit Anglii a Irsko rozdělují, láska ke koním je bezpečně spojuje.  

Z hlediska sportovního ježdění handicapovaných bylo přednášek pomálu, nicméně osvědčení spíkři přednesly zajímavé přednášky.  Mary Longden, dlouholetá trenérka vrcholové drezůry  handicapovaných z Austrálie hovořila o rovnováze s koněm ale i v životě a  Lynn Munro z Anglie o spolupráci voltižního kouče a  fyzioterapeutky k naplnění potřeb dětí se speciálními požadavky.  Jane Liddiard, australská fyzioterapeutka,  hovořila o korekci handicapovaného jezdce pomocí cvičení na trupovou stabilitu a posturu. Zajímavá také byla přednáška Claudia Da Costa Mota, která analyzovala biomechaniku postavení trupu jezdce v souvislosti s pozicí krku koně v průběhu chůze. Britský kouč  předvedl komunikační pomůcky v jízdě slepého a hluchého handicapovaného chlapce, která využívá vibrace  z pásků připnutých na paže, tak aby dotyčný věděl, zda zastavit, pobídnout, zatočit apod…přičemž kouč používá upravený mobilní telefon.

Z hipoterapeutických přednášek mě zaujala osvědčená Prof. Dorothée Debuse z Anglie, která se zabývala vlivem hipoterapie na následky mozkového traumatu, který byl pozitivní i přes několikaletý odstup od úrazu. A dále Dr. Beth Macauley z USA, která jakožto logopedka používá koně k facilitaci správné výslovnosti.

Z našeho pohledu zastánců časné intervence hipoterapií nás poněkud „ nadzvedla“  negativně k této metodě vyznívající přednáška Stephanie Tetzner z německého kuratoria, která varovala před škodlivými účinky přílišné motorické zátěže  na malé děti, kterou nedokáží fyziologicky zpracovat. Především upozornila na mikrotraumata krční páteře a  nebezpečí poškození růstových chrupavek jak páteře, tak velkých kloubů při nefyziologické lumbární kyfóze a abdukci s vnitřní rotací kyčelních kloubů.

Nejvíce zastoupená byly aktivity za pomocí koní u dětí a dospělých s různými poruchami učení a chování. Zajímavou přednášku měl Prof. Gustavo de Santos z Uruguaye, kde koně  pomáhají se zapojením se bezprizorné mládeže potloukající se na ulici k smysluplnému trávení volného času. Pamela Sotomayer v Chile zase pomocí koňských aktivit takto pomáhá sexuálně zneužitým.

Česká republika byla zastoupena 11 účastnicemi a patřily jsme k nepočetnějším delegacím. Jednak se mi moc líbila přednáška Jany Sklenaříková o vývoji paravoltiže u nás, která dobře zapadla do naladění kongresu směrem k těmto aktivitám,  vhodným i pro  mentálně handicapované.

Hvězdné pak bylo vystoupení zástupců Vladykova dvora v čele s Klárou Šedivou, která i v angličtině dokázala stejně kurážně a zajímavě prezentovat etologické pozorování chování koní, tak jak jsme mu byli svědky již v únoru na půdě Mendelovy Univerzity. Sklidila zasloužené uznání, jen mě mrzelo, že poněkud zapadla osoba Jindřišky Vladykové, která to celé zorganizovala.

Vzpomínání na kongres bych ráda uzavřela poznámkou o přednášce  Dr. Anity Shkedi z Izraele, jejímž dlouholetým cílem je etablovat aktivity za pomocí koní včetně terapie jako vysokoškolský obor. Na některých univerzitách v USA se dokonce již začíná vyučovat, ale   vždy vydělují profesi fyzioterapeutky, ergoterapeutky, logopedky, neboť se jedná o svébytné obory, pro něž jsou aktivity za pomoci koní rozšířením nabídky léčebných možností. Není však možné vychovat  „univerzálního hipoterapeuta“.

Ačkoliv kongres nepřinesl nějaké překvapivé novinky, probíhal v báječné atmosféře. Ostatně  s pokračujícími léty se spíše těším, že zase uvidím „staré známé“, dozvím se, co dělají a jak se jim vede a pochopitelně i postřehnu, že zub času zapracoval na nás všech. Na rozlučkovém večírku jsme si zatančily při irské muzice kruhový tanec a už se těšíme  na shledání za 3 roky v Jižní Koreji.

Klára Šavlová, Klára Šedivá a Barbora Krejsová

Dublin aneb cesta tam a zase zpátky

“Hele, dáme závody na jezdících pásech, ne?”, zahájily jsme zodpovědně naši cestu na mezinárodní konferenci Heti 2018 ve vstupní hale Letiště Václava Havla. V podobném duchu pokračoval i zbytek naší výpravy. Ať už jsme zrovna hledaly samoobsluhu, učily se naše texty (dobře, téhle činnosti jsme se věnovaly podstatně méně, než hledání jídla), nebo se procházely hlavním městem Irska, vše probíhalo v dobré náladě.

Cílem naší dobrodružné cesty byla přednáška o etologickém výzkumu, který jsme prováděly s našimi vrstevníky z Vladykova dvora, z. s. a s výzkumníky z různých koutů České Republiky.

První věc, která nás po příjezdu zaujala byly nečekaně autobusy. A to bohužel v negativním smyslu. Naše jízdní řády jsou totiž oproti dublinským chaotickým příjezdům a odjezdům procházka růžovým sadem. I přes to jsme se nakonec z místa A na místo B pokaždé dostaly a jako bonus jsme se několikrát svezly typickým “double deckerem”; tedy dvoupatrovým autobusem s nádherným panoramatickým výhledem.

Měly jsme příležitost vyzkoušet i dublinskou vlakovou dopravu. Jeden den našeho pobytu jsme se totiž rozhodly strávit u moře. Tam nás kromě nádherných výhledů z vrcholů útesů zaujali také všudypřítomní a až neuvěřitelně drzí racci a slečny s oranžovýma nohama. Ano skutečně jsme asi hodinu věnovaly debatě o tom, proč má tolik místních slečen na pláži nohy zbarvené výrazně do oranžova. Došly jsme k tomu, že si všechny pořídily jednu značku samoopalovacího prostředku, který ale nebyl příliš kvalitní, a tak jim nezbylo nic jiného než ve vlně veder vystavovat své zabarvené nožky. A po dni stráveném na pláži můžeme potvrdit, že slavné fish and chips s octem opravdu stojí za to. Alespoň v malém obchůdku, na který jsme na pláži natrefily.

Na samotné konferenci nás ohromila naprosto profesionální organizace. Po našich zkušenostech s přípravou mnohem menších akcí můžeme jen závidět, protože bylo promyšlené téměř vše, uvítacím cateringem počínaje a programem konče. Během přednášek a obědových pauz jsme se setkaly s lidmi, které bychom jinak neměly možnost potkat a kteří nás inspirovali v naší další práci. Jako například Marie-Paule Rapenne, elegantní paní z Francie, která se také věnuje aktivitám s využitím koní. Z návštěvy irské princezny Anny jsme bohužel stihly jenom odchod (má pěkná záda), zato jsme se tak trochu vetřely na ukázku clicker tréninku a navštívily několik přednášek. Takže jsme se rozhodně nenudily.

Musíme přiznat, že s přibližujícím se dnem naší přednášky nám úsměvy na rtech pomalu mrzly. Výsledky výzkumu jsme prezentovaly v nádherné přednáškové místnosti v srdci Dublinu, jejíž profesionální atmosféra nás nejen namotivovala, ale i lehce znervóznila. Naštěstí byli organizátoři i publikum úžasní a jejich vstřícné reakce nás opravdu podržely. I jazykovou bariéru jsme úspěšně překonaly. Za odměnu jsme vyrazily na výlet k moři, které před námi bohužel uteklo. Odliv nám ale odhalil obrovskou písčitou plochu, která nám byla plně k dispozici k blbnutí a sbírání mušlí. Nakonec jsme den zakončily oslavou v typické irské hospůdce, ovšem pod dozorem dospělých.

Z cesty jsme si odvezly kromě nových zkušeností i skvělé zážitky. A pár trik, mikin a podobně veledůležitých věcí. A kdo ví, třeba si to vše zopakujeme ještě jednou na další HETI konferenci, tentokrát ale v jihokorejském Soulu.

Mgr. Jana Sklenaříková, PhD.

Na konferenci v irském Dublinu jsem prezentovala téma Paravoltiž jako jedna s možností terapeutického ježdění na koni. V rámci mé přednášky měli posluchači možnost seznámit se se systémem paravoltižního sportu v České republice, tréninkovým modulem během suché přípravy, tréninku na trenažéru a samotného tréninku na koni. Byla všem popsána povinná sestava jako základ koordinačních cviků, ze kterých se skládá volná sestava. Byla prezentována také ukázka paravoltiže zaznamenána na kameru upevněné na helmě z pohledu jezdce, což sklidilo veliký pozitivní ohlas.

Během několika přednášek na téma paravoltiž vznikla otázka ohledně nošení helem během tréninků. Názory se v jednotlivých zemích velice různily, ČR se přiklánělo k teorii cvičení paravotliže bez helem, stejně jako např. Rakousko nebo Maďarsko. Helma by během některých prvků mohla být naopak nebezpečná, a vždy musí být bezpečnost jezdce na prvním místě.

Byla jsem ráda, že během zhruba 5 přednášek na podobné téma jsme se seznámili s pracovníky v Anglii, v Rakousku, USA nebo Maďarska a navázali kontakty v možnostech posunout paravoltižní sport na mezinárodní úroveň.

Ing. et Bc. Vanda Casková

Při zpětném pohledu na uplynulý kongres HETI o  terapeutickém ježdění mám rozporuplné pocity. Měli jsme velikou radost, když byly naše příspěvky přijaty a že se do Dublinu podíváme. Radost se postupně mísila se zklamáním.

Cílem české výpravy bylo především prezentovat naši českou hiporehabilitační školu, upozornit na naše nové vydané publikace a pozvat účastníky na konferenci o hipoterapii, která se bude konat koncem léta 2021.

Začnu od začátku – konferenční poplatek byl i na celosvětové poměry v oblasti terapeutického ježdění velmi vysoký. V tom jsme se shodli v kuloárech všichni. Myslím, že se to promítlo i do účasti na kongresu, která nebyla vysoká. I přednášející si museli hradit veškeré náklady sami, a to nemluvíme o nákladech na další vložené akce (workshopy, společenské akce..). Zpočátku vázla komunikace s organizátory, kteří, jak jsme později zjistili, organizaci předali profesionální firmě, což se vždy neukázalo jako plně funkční.

Na druhou stranu pořadatelé věnovali velkou pozornost propagaci celého kongresu, záštitu převzali ministr zemědělství Irska a princezna Anna z Velké Británie, jejichž vystoupení na kongresu bylo příjemným překvapením.

Umístění v centru Dublinu bylo zajímavé a určitě pořádající organizace zvolila důstojné prostředí v Královské dublinské společnosti. RDS - Royal Dublin Society - je název, který byl dán v roce 1820 filantropické organizaci, které si kladla a stále klade za cíl podporovat široký hospodářský a kulturní rozvoj Irska. Součástí areálu je jezdecká aréna a stáje, pořádají se zde mnohé jezdecké soutěže a výstavy. Hipologické zázemí bylo na vynikající úrovni, ale na druhou stranu vcelku daleko od ostatních přednáškových sálů a tak se nedalo moc přebíhat na jednotlivé přednášející.

Málokdo z pořadatelů ale počítal s variantou „vedra v Dublinu“ a vlastně v celém Irsku, a tak účast na přednáškách v nevyvětraných a horkých místnostech bez možností klimatizace svědčila o vysokých morálních kvalitách našich účastníků, kteří vydrželi „až do konce“.

Řazení přednášek do bloků jsme za celou dobu konání kongresu moc nepochopily, bohužel pro nás ty nejzajímavější velmi často běžely souběžně v několika sálech od sebe i docela vzdálených. Český realizační tým zvolil taktiku týmové spolupráce. Na společném sezení nad plánem konference jsme zhodnotily možnosti, témata -  co koho zajímá, co by bylo vhodné slyšet, vidět, co potřebujeme v rámci provozu hiporehabilitace u nás. Myslím, že nám neunikla ani jedna zajímavá přednáška. Navíc přednášky budou k dispozici na sociálních sítích.

Slavnostní ceremoniály včetně zahájení byly působivé, osobně mě zaujalo předvedení koní irských národních plemen – Connemara Pony, Irish Draught Horse, Irish Cob, Irish Sport Horse, Kerry Bog Pony a dále koně z irského programu zachráněných koní - Irish Horse Rehoming Programm.

V rámci celého programu se řešil problém vzdělávání v oborech hiporehabilitace, jedním z hlavních témat bylo - kdo může terapii dělat a jaké by měl mít vzdělání. Zúčastnili jsme se besedy u kulatého stolu, měli jsme se vyjádřit k několika bodům na téma profesního vzdělávání. V tomto máme jasno, nejen my, ale i fyzioterapeutky z Irska, Velké Británie nebo USA. Hipoterapie patří do rukou specialistům fyzio nebo ergoterapeutům. Na jedné straně chápu problémy zemí, kde chybí kvalifikovaní fyzioterapeuti, ale na druhu stranu to nekoresponduje s jejich maximální snahou o bezpečnost v rámci terapie. Hiporehabilitace je v zahraničí často prováděna jako jezdecká terapie a je v kompetenci jezdeckých instruktorů. Snahou se jeví nabídnout těmto instruktorům jakési zdravotní vzdělání, aby mohli tuto činnost vykonávat, což vnímám jako krok zpět.

S tím souvisí i výběr a příprava koní na terapii.  V rámci přednášek jsem se zaměřovala na výběr koní pro jednotlivé obory hiporehabilitace a pro jednotlivé klienty. Zaznamenala jsem, že velmi preferovaným plemenem byl v mnoha zemích využívaný fjordský kůň pro starší a váhově těžší klientelu, pro děti mnoho typů poníků. V Irsku je velmi často využívaným koněm irský cob.

Ukázky práce s koňmi mě přesvědčily, že jdeme dobrou cestou a že naše koně jsou velmi dobře na svoji práci připravení. Překvapil mě fakt, že v mnoha zemích řeší problémy s bezpečností během hiporehabilitace, z toho důvodu se terapie přesouvají do jezdeckých hal apod. Přitom na nejedné ukázce a prezentaci na videu vodili koně pouze na stájové ohlávce a kůň evidentně nebyl spokojený. Byla jsem hrdá na naše koně a na jejich přípravu, které vidím v rámci specializační zkoušky koní. Opravdu se nemáme za co stydět a máme světu co nabídnout.

Cíle -  především upozornit na naše nové vydané publikace a pozvat účastníky na konferenci o hipoterapii, která se bude konat koncem léta 2021 – bylo dosaženo. V roce 2021 budeme pořadateli mezinárodní konference o hipoterapii. Věřím, že se toho zhostíme se ctí a že získané zkušenosti z Dublinu plně využijeme.

Někteří autoři dali své přednášky k dispozici. Přednášky jsou přístupné pouze členům ČHS v aktualitách členské sekce.