Anička je 15 letá dívka. Má Dětskou mozkovou obrnu s postižením pravé strany. Na lekce Hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi dochází již 4 roky do Vladykova dvora, z.s. (Středisko praktické výuky).

Maminka: "Myslím, že nejen motorika, ale i celková koordinace pohybů u koní i na koních je pro Aničku velká výzva. Dále zpevnění páteřního svalstva. S koněm se učí přiměřeně a včas reagovat - u ní je to spíš hlavně o tom, že je v životě celkově ve všem hodně pomalá, u koní vidí, že když je pomalá a nereaguje ve správný moment, kůň jí odejde - odpojí se. A osobně si myslím, že jí pobyt s koněm dodává i sebevědomí. Jejich bezpodmínečná láska neřeší postižení, a to je pro ni dobré. Sama říká, že jí kůň rozumí víc než holky ve třídě... Navíc se učí, že to sebevědomí potřebuje, aby jí kůň poslouchal, aby se naučila prosadit. Anička prý se vším souhlasí, že jsem to napsala dobře."

Dlouhodobé cíle:

• zlepšení hrubé a jemné motoriky
• uvolnění při strachové reakci (spasmus ve stresu)
• zvýšení sebevědomí

Náš syn David je hodný a veselý kluk s obrovskou radostí ze života. Hned po narození se u něj objevila porucha svalového tonu a později i opožděný psychomotorický vývoj. Jako lékařka jsem pro Davídka chtěla zajistit intenzivní neurorehabilitaci zahrnující fyzioterapii, ergoterapii, logopedii a speciální pedagogiku. Syn byl ale velmi bojácný a s žádným z terapeutů nedokázal navázat spolupráci. Terapie pro něj byly velmi stresující, takže nepřinášely optimální výsledky.

Naštěstí jsme doma měli spolehlivou pony kobylu, která byla v členském středisku ČHS u Jitky Bednářové Smíškové již od narození vychovávaná k hiporehabilitaci. Abychom mohli synovi zajistit kvalitní péči, začali jsme se v tomto oboru vzdělávat i my. Později jsme na Praze-západ založili vlastní neziskovou organizaci Kamenitý vrch, abychom mohli poskytovat terapie i dalším dětem se zdravotním znevýhodněním. Velkou pomocí pro nás byla praxe ve Sdružení SRAZ, z.s. - Školícím středisku ČHS na Toulcově Dvoře, na které jsme od ergoterapeutky - specialistky na hipoterapii Bc. Moniky Šťastné Kohoutové získali mnoho potřebných informací. ČHS nám také pomohla rychle získat do týmu zkušenou kolegyni, která v ČHS absolvovala dlouhodobý kurz.

Hiporehabilitace je jediná terapeutická metoda, kterou Davídek aktuálně podstupuje. Má u něj pozitivní vliv v celé biopsychosociální rovině. Pár týdnů po začátku pravidelných terapeutických jízd se Davídkovi zlepšila síla v rukou a naučil se lézt. Zlepšil se mu svalový tonus a v necelých třech letech pěkně zvládá i střídání nohou při chůzi do schodů. Motoriku rukou trénuje při hrách s koňskou hřívou a jezdeckou výstrojí. V průběhu jízdy na koni lépe rozvíjí také komunikační schopnosti. V neposlední řadě je pro něj kontakt s koněm motivujícím a pozitivním zážitkem, což přispívá nejen k vyšší efektivitě motorického učení, ale také k jeho dobré náladě.

MUDr. Markéta Janatová, místopředsedkyně spolku
Kamenitý vrch, z.s. - Registrované středisko ČHS

Zpověď maminky “Vojtíšek se narodil jako extrémně nezralý s genetickou vadou pes equinovarus. Práce rehabilitačních sester započala již brzy po narození a to ještě na oddělení ARO, kde s ním v inkubátoru prováděli rehabilitační cviky. Postupem času podstoupil Vojtík řadu operaci zaměřených na vytvoření tvarově a funkčně normálních nohou. Absolvoval několikeré korekce sádrovými obvazy a nošení dlah a ortéz. Dle neurologických vyšetření měl Vojta hypotonii svalstva, a proto nám bylo časem doporučeno kromě rehabilitací i hipoterapie. Dále měli podezření na vývojovou dysfázii. Vojta ještě na 2 letech nic nežvatlal. Bylo mu doporučena logopedie a zároveň se ukázal i dobrý vliv hipoterapie na rozvoj řeči. S Vojtíškem jezdíme až dosud a prokazuje se, jak obrovský vliv jak na pohybovou aktivitu, posilování svalstva, chůzi, tak i mluvení a sociální začleňování.“

V jednom roce věku začal s hiporehabilitací ve Welšánku v Jizbicích, poté ve spolku Equilibro, z.s., kde podstupoval dlouhodobou fyzioterapii formou hipoterapie. Následně roku 2017 díky vzájemné spolupráci středisek se Vojta dostal k nám na Amazing Ranch, kde se zaměřujeme na práci s dětmi v pedagogické a sociální oblasti. Když začal docházet do našeho hiporehabilitačního střediska byl plachý. Měl respekt z koní, stejně jako i z cizích lidí. Docházel na logopedii a ukázali se i problémy s sluchovou pamětí. V rámci hiporehabilitačních jednotek jsme zařazovali opakování logopedických básniček, které z počátku nechtěl říkat vůbec, ale postupem času se rozmluvil. Zaměřili jsme se na zlepšení psychomotoriky a zdokonalení jemné motoriky v rámci přípravy na školní docházku. Podařilo se nám ho začlenit do skupinky dětí a naučit spolupráci s nimi.
Jeho přístup ke koním se změnil tak, že se s nimi dokáže mazlit, mluvit s lidmi už zvládá bez větších problémů a paměť se stále zlepšuje. Úspěšně a bez velkých problémů začal navštěvovat základní školu v 7 letech. Postupem času začal jezdit sám ve westernovém sedle a dopracoval se k reprezentaci našeho týmu na hobby závodech.

Ketrin Jedličková
Amazing Ranch, Přidružené středisko ČHS

Úsměv je jedna z nejkrásnějších projevů lidských emocí a právě Jenda (25), je člověk, který se usmívá pořád, což je nesmírně pozitivní pro všechny, kteří jsou kolem něj. Jenda dochází pravidelně do Jezdeckého klubu Briliant Petrovice z.s.  na lekce hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi a především na paravoltiž. Je to neskutečný dříč s obrovským srdcem, který koně miluje nadevše. A koně se stali velmi důležitou součástí jeho života. V paravoltiži neustále posouváme hranice jeho schopností a s každým tréninkem Jenda zlepšuje svoji rovnováhu, orientaci, koordinaci při různých cvicích, ale také sebevědomí. Koně mu teď hodně chybí, stejně tak jako kamarádi, se kterými se u nás pravidelně setkává při trénincích. A jeho úsměv a dobrá nálada chybí i nám....

Markéta Píšová
JK Briliant Petrovice, z.s., Středisko doporučené hiporehabilitace ČHS

Kuba k nám do Sdružení SRAZ dochází s maminkou od roku 2009. Narodil se v roce 2003. Kuba trpí jednou z nejčastějších diagnóz, se kterými se při hipoterapii setkáváme – dětskou mozkovou obrnou. K tomu má však přidruženo několik dalších diagnóz – centrální hypotonický syndrom, sekundární epilepsii, PMR, centrální poruchu zraku, subluxaci levé kyčle a hydrocephalus (kompenzovaný voperovaným katetrem, který odvádí mozkomíšní mok z mozkových komor do dutiny břišní).

V roce 2009, kdy jsme s Kubou začínali, měl již první zkušenosti s hipoterapií za sebou. U nás začal jezdit v tzv. asistovaném sedu. Jezdil 2x týdně a velmi se při lekcích zlepšoval – došlo k posílení trupového svalstva natolik, že od ledna 2012 byl schopen začít jezdit sám. Pokroky přicházely postupně, ale kupodivu poměrně rychle. Již v únoru byl schopen samostatné jízdy po dobu 20 minut. Zároveň se mu v průběhu let zlepšila odolnost a imunita a jeho nemocnost (běžnými nemocemi) v porovnání s předchozími lety výrazně poklesla.

V květnu 2012 však přišla komplikace v podobě bolestivé levé kyčle. Chvílemi se bolestivost ozvala až při jízdě, chvílemi již během nasedání. Některé dny nebyl Kuba vůbec schopný jezdit a tak jsme urgovali vyšetření kyčlí. Na rentgenu však k žádnému zhoršení nedošlo, proto se ještě řešilo s neurologem aplikování botoxu, aby povolily spasmy. Museli jsme místo madel začít používat tenký obřišník, aby Kubovi při sedu nic nepřekáželo.

Postupem času se Kuba podrobil operačnímu řešení (metoda Ulzibat). Stav se poté zlepšil, oblast kyčle se povolila a Kuba si přestal stěžovat na bolest. Do roku 2019 jezdil v přímém sedu, ale na velmi úzké kobyle.

V roce 2019 však došlo k úplné luxaci levého kyčelního kloubu a my stály před dilematem, zda skončit či „vymyslet něco jiného“. To se naštěstí podařilo, začaly jsme jezdit v bočním sedu, který je pro Kubu stimulační a nebolestivý. I když je tato pozice v jeho 17ti letech náročná na jištění, zatím se nám to daří.

Bc. Monika Šťastná Kohoutová
Sdružení SRAZ, z.s., Středisko praktické výuky 

Pár řádků od maminky: Terezka je 14letá statečná a veselá dívka s dg. Apertův syndrom (srůst prstů na horních a dolních končetinách, špatný srůst lebečních kostí, oční vada, srdeční šelest) a dalšími přidruženými problémy, např. špatná koordinace těla, špatné prostorové vnímání, hyperaktivita, nesoustředěnost, špatná krátkodobá paměť. Terezka si prošla mnoha lékařskými zákroky. V 6 měsících věku absolvovala 6ti hodinová operace hlavy na povolení lebečních švů a opravy vpáčeného kořene nosu. Ve věku 1-7 let - 45 operací horních i dolních končetin (plastické operace-tvorba 10 prstů na rukou a úprava kostí na nohou, pro lepší chůzi a postavení těla). Od 4 let docházela na hipoterapii a od 6 let se začala věnovat paradrezuře.

Slovy trénerky a majitelky koně Lenky Procházkové ze Stáje Rozárka, z.s., Střediska doporučené hiporehabilitace: Od roku 2018 k nám Terezka dochází na paradrezurní tréninky, které probíhají 2x týdně na našem paradrezurním koni Mon Aerovi (Erin). Dívka z přípravy na lonži a tréninku správného působení sedem na koně přešla k samostatnému ježdění na jízdárně. Terezka je zařazena do V. skupiny s nejmenším hendikepem a v úloze je velký podíl cvalové práce a cviky s podílem obtížnosti „S“ drezurních úloh pro zdravé jezdce. Zatím je na úrovni III. skupiny, která je bez cvalové práce - trénuje úlohy III. Skupiny Team Test, Individual Test a nově sestavenou úlohu na hudbu tzv. Freestyle. V roce 2019 se účastnila 2 hobby drezurních závodů mezi zdravými jezdci (i se cvalovou prací), kde získala v obou závodech 1. umístění. Zúčastnila se také paradrezurních hobby závodů ve stáji Ronex v Podolance, kde získala 69,146%. Doufáme, že takto báječně to Terezce s Erinem půjde i v roce nadcházejícím.

Míša se narodila v roce 2000. Když jí bylo 8 let, prodělala cévní mozkovou příhodu (CMP), po které jí zůstalo pravostranné ochrnutí v podobě centrální hemiparézy.

Do Sdružení SRAZ na lekce hipoterapie začala docházet v září 2009. Paréza byla výraznější na pravé horní končetině (HK). Často se jí celá pravá HK stahovala (např. při stresu) a nemohla jí použít. Aby si Míša vše ulehčila, preferovala používání zdravé levé HK, než aby se snažila zapojit pravou.

Na hipoterapii docházela 1x týdně po dobu 2 let. Během této doby došlo k velkému posunu ve stabilitě, symetrizaci pravé a levé strany těla, k uvolnění spasticky atd. Vlivem CMP však došlo i k poškození řečových funkcí. Míša měla slabou slovní zásobu, těžko se vyjadřovala, což mělo vliv na její sebevědomí. Proto jsme se zaměřili i na rozvoj logopedické stránky.

V další řadě bylo důležité věnovat se i kognitivním a exekutivním funkcím, např. řešení problémů, zvládání vzteku apod. Pro Míšu byla situace po CMP těžká, musela si zvykat na tělesné změny a jejich následky. Vyrovnat se s tím, že na ní okolí „kouká“ jinak než na ostatní vrstevníky, např. že se jí některé děti smějí apod.

Byli to právě koně, kdo jí pomohl zlepšit své sebepřijetí, neboť oproti lidem koně nikoho neodsuzují.

Po dvou letech hipoterapie jsme se zaměřily více na oblast AVK – v únoru 2011 měla svou první samostatnou jízdu na jízdárně, což pro ni byl velký mezník a odrazový motivační můstek. Začala se ještě více snažit a především došlo i ke změně ve vnímání pravé HK. Chtěla se ji naučit více a kvalitně používat, aby mohla lépe držet otěže. Posun jsme viděli i na její psychice. Míša si víc věřila, lépe komunikovala.

V dalších sezónách se Míša díky individuálnímu přístupu lektorek neustále zlepšovala. V dnešní době dochází do Jezdecko-chovatelského kroužku se svými vrstevnicemi. I když vždy bude muset na své pravé straně těla pracovat jezdecky více, více se uvolňovat atd., dokáže s koněm pracovat v kroku, klusu i ve cvalu.

Se svou lektorkou Majkou Dvořáčkovou se věnují rozvoji motoriky a sebeuvědomování těla (sebeprožívání) při jízdě na koni, soustředění, samostatnosti a zdravé sebedůvěře, uvolněnosti a správnému dýchání. Během ježdění, ale především po něm se Míša snaží verbalizovat, co na koni cítí, co dělá a proč.

Majka ji motivuje k dalšímu rehabilitačnímu a kondičnímu cvičení (pozornost na držení těla v rámci každodennosti). Podporuje jí v rozšiřování znalostí, studují společně knihy o přirozené komunikaci s koňmi, zadává jí úkoly pro samostudium atd. Pracují spolu podle školy Sally Swift, využívají metody horsemanshipu aj. Míša se cílevědomě dále rozvíjí, chodí na naše semináře s Václavem Bořánkem, pečuje o koně o víkendových praxích a o prázdninách jezdí na pobyty s koňmi.

Je to už 11 let, co k nám Míša dochází. Z dítěte, kterému se v jednom okamžiku změnil radikálně svět, se stala sebevědomá slečna, která má „našlápnuto“ k dalšímu rozvoji.

Bc. Monika Šťastná Kohoutová
Sdružení SRAZ, z.s., Středisko praktické výuky 

Emča k nám do Sdružení SRAZ na Toulcův dvůr přišla v únoru 2013. Bylo jí 17 měsíců a její psychomotorický vývoj se neodvíjel ideálně. Emča přišla na svět s pomocí kleští při velmi komplikovaném porodu. I když s maminkou docházela na pravidelnou rehabilitaci od narození, v 9 měsících věku motoricky odpovídala 6 měsíčnímu miminku. Otočila se na bříško a zvládla „pást koníky“, ale na kolínka se nedostala a ani se neplazila. V 11. měsíci věku začali cvičit Vojtovu metodu, výsledkem bylo, že se v roce zvládla udržet v sedu, ale na kolínka stále nechtěla. V 15 měsících vypadal její pohybový projev obdobně, bohužel i přes pravidelnou rehabilitaci se motorický vývoj příliš nelepšil, spíše ustrnul. Proto se maminka obrátila na naše hiporehabilitační středisko a začaly docházet na hipoterapii jako další formu fyzioterapie 2-3x týdně na 15 minut jízdy (a to za každého počasí – viz foto v dešti).

Začínaly jsme polohovat na koňském hřbetu vleže na bříšku, abychom nastartovaly lezení. Zpočátku se jí to nelíbilo – chtěla raději sedět, ale po pár lekcích si tuto pozici oblíbila. Koncem března se byla schopná udržet opřená o kolínka a ruce (příprava na lezení), v dubnu začala lézt a do května to zvládla i v terénu. Během letních prázdnin u nás hipoterapie neprobíhá a Emča stále pokračovala v ostatních rehabilitacích (např. v plavání) a začínala se stavět. Proto jsme od září 2013 začaly jezdit vsedě. Emča získala ke koním velmi vřelý vztah, vždy se moc těšila, dokonce dohlížela na to, aby s sebou přinesla co největší mrkev. V říjnu 2013 udělala doma své první krůčky, koncem října již zvládla doma obejít stůl. V listopadu už začala doma chodit s dětským chodítkem – vzala si batůžek, chodítko a šla „na vandr“. V půlce listopadu se postavila a v lednu 2014 zvládla první samostatné krůčky v prostoru - bylo jí 2,5 roku. V červnu dokonce už vyšla i schody.

Jak je vidět na jejím příběhu, během necelého roku se dostala díky hipoterapii ve svém vývoji tam, kde měla správně být a kde by nejspíš bez koní nebyla. Lékaři a fyzioterapeuti mamince v Emčiných 17 měsících říkali, že pravděpodobně chodit nebude. A dnes je z ní šikovná, krásná a zdravá slečna.

Bc. Monika Šťastná Kohoutová
Sdružení SRAZ, z.s., Středisko praktické výuky